Klíčem moderny nebo avantgardy otevírající českou uměleckou, přesněji kulturní scénu prvních čtyř desetiletí 20. století je nejen nedostatečný, ale i zkreslující. Jakmile se jen trochu otevře zázemí téměř všech modernistických a avantgardních projektů, děl, utopických konceptů, začnou se jejich vymezující hranice rozostřovat, za nimi se otevře hlubší prostor, který je mnohem členitější, protože je žitým prostorem. V něm se také střetávaly raný konstruktivismus s projevy Art Deco, dva protichůdné projekty světa: patřily ale jedné společnosti, příslušníkům nové střední vrstvy, formující se po první světové válce ve vzniklé republice československé.

V roce 1924, v manifestu poetismu, ruší Karel Teige hranice mezi uměním a životním prostorem, nechává jej prostoupit vším, čím je člověk fascinován, bere umění jeho fatální tajemství. "Poetismus není umění v dosavadním, romantickém slova smyslu. Přistoupil k regulérní likvidaci dosavadních uměleckých odrůd, aby nastolil vládu čisté poesie… Je mu k dispozici film i aviatika,... sport, tanec, cirkus a musichall, místa každodenních vynálezů a perpetuální improvizace….Je jisto, že člověk vynašel si umění jako vše ostatní pro své štěstí, potěchu a zábavu..."

Do tohoto prostoru rodícího se od samého počátku dvacátých let vstoupil i Alexandr Vladimír Hrska, který v druhém roce první světové války ukončil svoje studiu na pražské Akademii ve speciálce
Maxe Švabinského. Ještě v roce 1916 jej do světa modernismu vtáhne K. H. Hillar a motivuje jeho první uměleckou proměnu připoutáním k Vinohradskému divadlu, kde jako šéf výpravy bude fungovat až do roku 1919. Odchovanec Švabinského a Obrovského monumentální figurální rétoriky, která se nakonec bude stále více v jeho tvorbě prosazovat, vstupuje do společnosti, v níž se přirozeně prolíná aktuální umělecké dění s širokým společenským rámcem nejen divadelní obce. Byl na toto setkání ale už připraven, neboť v roce 1914 pobyl 3 měsíce v Paříži, vstřebával umění pařížské školy, poznamenávající jeho malířské gesto a obrazovost po celá dvacátá léta.

Je to dost výmluvné,že jeho tvorba našla své východisko ve scénické práci, v rozvíjení prostoru i pro příběhy jeho malířských námětů, uplatňující se nejprve a v té době nejvýrazněji v jeho divadelních výpravách, návrzích kostýmů a plakátech. Lomova Faustina z roku 1919 na scéně Vinohradského divadla prozrazuje souvislosti se soudobým českým divadelním expresionismem, kterým je prosycena tvorba Hofmanovan nebo Krohova, ať už na velkém divadle nebo v kabaretu. Ostatně jeden z nejkrásnějších Hrskových plakátů té doby patří také večerům Lídy Theimerové v Červené sedmě.

Krátce poté se v Hrskově ateliéru na Vinohradech objeví mladičký Otakar Štorch-Marien, kterého přivádí básník Miloš Jirko, stávají se z nich přátelé a spolupracovníci. Hrska básníkovi upravuje pro vznikající Štorchovo Aventinum básnickou sbírku Cesta, podobnou svým pojetím Hradeckého Malé republice z roku 1919 s kresbou moravského chasníka brunnerovské ražby na obálce, cítěného paradoxně ještě v duchu akademického monumentálního figuralismu. Pro Štorcha vybaví obálkami řadu knih, v roce 1924 třeba Wellsovu Mořskou pannu, Wassermannovy Tři stupně Oberlinovy nebo Království boží bratří Tharaudových, které nezapřou aventinské image tvořené V. H. Brunnerem a pozvolna Josefem Čapkem. Knihy zabírají širší čtenářský rámec, obálky také pracují se srozumitelnými,někdy smyslově dráždivými symboly, zpracovanými již v duchu novoklasicismu, aktuálního jak pro modernisty, tak i pro nastupující v poetistickou avantgardu Devětsilu. Hrskovo pojetí však zároveň vychází ještě z atmosféry Art Deco. Není v tom žádný protimluv, neboť jeho tvorba je bytostně zakotvena v hedonismu forem, u Hrsky celoživotně připoutanému k ženskému tělu, jež ale povětšinou patří svým pojetím, stylizací určitému časovému a společenskému prostoru. Proto se také novoklasicistní arkadičnost u něj neprojevuje redukcí na obecnou univerzální zkušenost,ale vytěžuje osobní zkušenost ze společenského světa 20. let, vytváří jeho mondénní ikonografii i s je- ho jemně lascívními tématy, která byla literárně oblíbená a značně frekventovaná. Kupříkladu ke knize Maryse de Choisy, Měsíc mezi nevěstkami, dělá obálku s ženskou hlavou bubikopf, s cigaretou mezi rudými rty a lehce kubizovanou sklenkou, aby naznačil i problémy, které jako malíř vnímal a kterými se nechal ovlivňovat. Jsou to ženské bytosti, které však známe i z Karsových, Kremličkových nebo Justitzových obrazů, které pokud jsou oblečeny, patří k jasně definované společnosti a jejímu módnímu vyznání. Svět, který se chce bavit, má své určité rysy, je rozpoznatelný až k salónu, v němž se všechny ty krásné bytosti oblékají a kadeří.

V roce 1924 začíná Hrska spolupracovat s Revuí moderního muže Gentleman, který zůstává jedním z nepoznaných skrytých pramenů k poznání doby 20.let. Zabývá se nejen módními novinkami, jako třeba často reklamou uváděnými Čekanovými klobouky, ale i životním stylem střední vrstvy, pro niž nabízí zároveň i recenze francouzského umění v Mánesu. Analyzuje dobová společenská módní gesta jako byl snobismus, mužská zženštilost, dotkne se amerikanismu v módě požívání kokainu. Do časopisu píší jedni z nejlepších žurnalistů: Ma-Fa (novinářka a překladatelka Marie Fantová), Milena Jesenská, Emil Vachek, Karel Poláček, causérií Vous a jak jej holiti prispěje i básník Vladimír Holan. Od prvního ročníku sporadicky, ale pak až do předposledního ročníku (1928) obálkami a ilustracemi časopis vypravuje Hrska. Barevné obálky v duchu lyrického městského civilismu hýří příběhy, jimiž žila společnost 20. let: tenisem, tancem, plesy, terasami, (pro barrandovské terasy vytvoří Hrska jeden ze svých dalších skvělých plakátů, srovnatelných např. s plakáty Zelenkovými), módními doplňky ve formě téměř reklamní, jednotlivými čísly procházejí Hrskovy módní kresby, ilustrace a karikatury, jaké v té době dělal Adolf Hoffmeister nebo František Muzika. (Po řadu let byl Hrska zároveň ilustrátorem a karikaturistou Národních listů.)

Ke změně postoje a orientace časopisu došlo však v okamžiku, kdy jej v roce 1929 převzalo Štorchovo Aventinum, a grafickým úpravcem se stal František Muzika. V jeho pojetí se časopis (je se Štorchem-Marienem zároveň i jeho redaktorem) zaměřuje už na daleko užší společenskou vrstvu, k níž patřila současná avantgarda; ostatně i komunistický novinář Julius Fučík nebo Vladislav Vančura nosili anglická tvídová saka nebo pumpky. Časopis také dostal výtvarnou podobu, jež se i přes muzikovskou uměřenost blíží spíše ReDu a Hrska opouští plakátové návěští obálky, kterou obsazuje fotografie avantgardního vyznání. Trvající spojení se společností avantgardy dokládají ještě knihy, které Hrska upravoval pro slovenské nakladatelství Ladislava Mazáče a edice EMSA, v níž vycházely sbírky Smrekovy nebo Lukáčovy.

Ve třicátých letech už ale Hrska spolupracoval hlavně s vydavateli společenských románů, jako byly edice Jandovy Sfinx a Palma, edice Sen a skutečnost a vytvořil desítky obálek na knihy Bromfieldovy, Bohnelovy, Aldingtonovy, ve valné většině však na ženské romány. Jejich tématem je žena, už ne však novoklasicistní arkadická bytost, ale unylá, melancholická, trpící femme fatale sestupující z markýz a plakátů k filmům Innemannovým nebo Vávrovým. I tady Hrska pracuje s ikonami společnosti, v níž se pohyboval a jež se jich dožadovala. Na obálkách rozvíjí idealizované nebo vysněné světy, jejich filmovost podtrhuje časté rozvinutí příběhu do celé jejich plochy.

Ve třicátých, čtyřicátých a padesátých letech se vrací jako ilustrátor několikrát k Pohádce máje, vnímá ji neustále lyrickým žánrovým způsobem, jenž je v 50. letech zabarven aktuálním mánesovsky národopisným ideologickým retrem. Hrska představuje typ tvorby, která si prostřednictvím knižního a filmového trhu hledala svého příjemce. Jistou dobu vnímal hranici procházející vkusem střední vrstvy, která reagovala vstřícně jak na utopismus levicových projektů, tak na zábavu v kabaretu nebo široce založený románový příběh, ale zároveň i na eroto-porno surrealistů.

Svět se bavil, padaly modly, vytvářely se jiné. Nebyly už tajuplné, ale blikaly z plátna do temnoty kinosálů, v nichž se spřádaly možné sny. Hrskovy sny byly jemně erotické, ale pozoruhodné na nich je, že patřily vždy skoro určité společnosti, jejíž módní internacionálnost vybavoval českými nebo středoevropskými atributy a symboly.

Jan Rous

Vzpomínky dítěte